Krešimir MIĆANOVIĆ
Vlast i pravopis
Zagreb: Matica hrvatska 2024, 355 s.
ISBN 978-953-341-262-7
Krešimir Mićanović (*1968) působí na Katedře chorvatského spisovného jazyka Ústavu kroatistiky Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu, kde se věnuje otázkám jazykové politiky a standardologie. Mezi českými kroatisty je znám nejen jako jeden z největších odborníků na dějiny standardizace spisovné chorvatštiny a spoluautor dodnes užívané příručky chorvatského pravopisu (Lada Badurina – Ivan Marković – Krešimir Mićanović: Hrvatski pravopis, Zagreb: Matica hrvatska 2007, 662 s.), ale také jako opakovaný host Ústavu slavistiky FF MU v Brně, kde přednášel již několika generacím tamních kroatistů a balkanistů, kterým se rovněž v minulosti představil jako prozaik.[1]
Pod lapidárním titulem Mićanovićovy poslední knihy Vlast i pravopis (Moc a pravopis) vydané na sklonku roku 2024 se skrývá objemná syntetizující studie, která na základě důsledného pramenného výzkumu předestírá, doplňuje a koriguje dějiny chorvatského pravopisu od poloviny 19. století do roku 1990. V centru autorova zájmu se nachází jazyková politika, již ve vztahu k pravopisu uplatňovaly různé vlády, a to od prvních snah úředně stanovit ortografickou normu v Bánském Chorvatsku až do konce jugoslávského období standardizace chorvatštiny. Mićanović tak nejenom podrobně charakterizuje specifika, okolnosti vzniku a recepci jednotlivých pravopisných příruček, jež tvoří milníky v historickém vývoji chorvatské ortografie, ale především zachycuje, jak na celý sledovaný proces působily mnohotvárné mocenské vlivy. Od běžných úředních předpisů a zákonných nařízení, přes ideologické cíle prosazované dobovými politiky či osobních ambicí filologických autorit, které byly pověřovány vypracováním pravopisné normy, až po nekompromisní zákazy a likvidace pravopisných příruček, jež padly za oběť četným politickým zvratům, jimiž chorvatský a šíře jugoslávský prostor procházel během 20. století. Před čtenářem se tak odvíjí komplikovaný příběh plný pozoruhodných peripetií, ale též skrytých a dosud neprobádaných zákoutí.
Zásadní přínos Mićanovićovy knihy je dvojího druhu. Jednak podává ucelený a detailní obraz dějin chorvatské ortografie v prvních takřka 150 letech její odborné standardizace, jednak doplňuje cenná zjištění o jednotlivých epizodách jejího vývoje, přičemž koriguje nepřesná tvrzení konvenčně přejímaná ze starší literatury. Činí tak zejména na základě širokého spektra archivních i vydaných pramenů (bibliografie čítá úctyhodných 41 tiskových stran!), jejichž jádro tvoří samotné pravopisné příručky a nejrůznější zákonná opatření, úřední předpisy a vyhlášky o pravopisu. Chronologický výčet obojího i faksimile titulních stran rozebíraných pravopisných publikací jsou obsaženy v přílohách. Pramennou základnu doplňují početné články z chorvatského, srbského a jugoslávského tisku, stenografické záznamy z jednání relevantních institucí a komisí nebo memoárové zápisky zúčastněných filologů a dalších aktérů zkoumaného procesu. Budiž kvitováno, že autorův krajně věcný styl výkladu, postavený na „řeči“ rozebíraných a hojně citovaných pramenů, příkře kontrastuje s vypjatostí popisovaných jazykových polemik.
Recenzovaná kniha názorně ukazuje, že otázka pravopisu v chorvatském prostředí představovala prvotřídní politikum. Zatímco za časů habsburské monarchie se i na půdě chorvatského sněmu vedly vášnivé disputace mezi stoupenci etymologického a fonetického pravopisu, jugoslávské epoše vévodil chorvatsko-srbský spor, který se týkal míry unifikace pravopisu, respektive společného spisovného jazyka, jenž byl tehdy nejčastěji nazýván srbochorvatštinou. Obecně lze říci, že zatímco srbští jazykovědci byli zpravidla zastánci a proponenty sbližování srbské a chorvatské jazykové normy, jejich chorvatské protějšky se principiálně nebránily vzájemné spolupráci, ale trvale hájily svou pozici rovnoprávného subjektu a autonomního aktéra standardizace spisovného jazyka. Nutno podotknout, že proměny jazykové politiky v královské i socialistické Jugoslávii věrně odrážely jednotlivé fáze ve vývoji státu a jugoslávského projektu jako takového. Ten se přitom nesl ve znamení periodického střídání období zesílených integračních a dezintegračních tendencí. Mićanović tuto historickou sinusoidu důkladně zmapoval na příkladu přístupů k pravopisu, přičemž při její závěrečné oscilaci konstatuje, že „[n]a rozdíl od srbských filologů mezi chorvatskými filology po turbulentním období let 1965–1971 už nebyli tací, kteří by se byli připraveni podílet na vytvoření/dotvoření jednoho společného pravopisu, jednoho společného slovníku a jedné společné terminologie.“ (s. 254). Vývoj jazykové standardizace tak kopíroval rozklad soudržnosti Jugoslávie v éře pozdního socialismu. Kniha Krešimira Mićanoviće Vlast i pravopis nám v této souvislosti skýtá minuciózní a poučný vhled do důležitého segmentu jugoslávské kulturní politiky. Jako taková si nepochybně zaslouží pozornost nejen filologů, ale také kulturních historiků.
Petr Stehlík
Recenze původně vyšla v časopise Slovanský přehled, č. 1/2025, s. 242–244. Zde je publikována se svolením autora.
[1] Autorovo zatím poslední hostování se uskutečnilo v roce 2024 v rámci IX. kroatistických setkání v Brně (dostupné na: https://www.kroatistikabrno.cz/web/ix-ks.html, 18. 5. 2025). Ukázky z prozaické tvorby Krešimira Mićanoviće vyšly v českém překladu v Revolver Revue (60/2005).